Jak chtěl bílý pes meditovat

Za devatero horami a třemi železničními přejezdy,

v horách na severu Thajska, žil pes. Nebyl to příliš krásný pes, ale nebyl ani ošklivý. Byl to zkrátka takový normální pes, jakých můžete v Thajsku vidět spousty. Byl bílý, s několika černými puntíky rozesetými po těle, středně veliký, středně bojácný a středně statečný. Jeho pán se o něj příliš nestaral, a tak byl pes poněkud špinavý, měl blechy a někdy hlad. Běhal po vesnici, přátelil se s ostatními psy a občas se s nimi taky popral, jak už to psi dělají.

Jednou se takhle loudal po návsi, když v tom ho napadlo podívat se do místního buddhistického chrámu. "Ještě jsem tam nikdy nebyl," řekl si v duchu, "měl bych se mrknout, co se tam vlastně děje". Prošel širokou branou s bílými a zlatými lvy, až se ocitl uprostřed nádvoří před chrámovou budovou. Zevnitř se rytmicky a zpěvně ozývaly tlumené hlasy, a protože byl pes zvědavý, nedalo mu to a nahlédl dovnitř.

V chrámu na červeném koberci seděli se zkříženýma nohama mladí mniši, oblečeni v oranžových šatech přepásaných žlutými šerpami a polohlasem něco zpívali v neznámém jazyce. Potom se ztišili a dlouho se sklopenými hlavami a zavřenýma očima jen tak seděli a nehýbali se.

Bílý pes něco takového ještě nikdy neviděl, a proto vůbec netušil, co se to vlastně děje. Pozoroval sedící mnichy se zájmem, občas se podrbal, jak ho kousla nějaká ta blecha, a čekal, co se stane. Nestalo se nic. Mniši tiše a bez pohnutí seděli a psa si nevšímali. Pes se po chvíli začal trochu nudit, a tak si řekl, že si na chvíli zdřímne, a pak uvidí, co bude dál. Ulehl vedle mnichů na koberec a po očku je pozoroval. V chrámu se mu líbilo, bylo tam ticho a klid, nikdo ho neohrožoval, neházel po něm kamením a nevyháněl ho, a tak pes usnul.

Když se probudil, byl chrám prázdný. Vyšel tedy ven a vydal se do vesnice, zeptat se ostatních psů, jestli neví, co to ti mniši dělají, a k čemu je to dobré. Jenže psi nevěděli. Říkali: "Oni tam prostě jen tak sedí, celé hodiny bez hnutí, občas něco mumlají cizím jazykem, a to je všechno." Jenže to bílému psovi nestačilo, byl o něco chytřejší a o něco zvědavější než jeho kamarádi a chtěl tomu přjít na kloub.

Bílý pes však znal ještě jednoho starého psa, o kterém věděl, že jeho pánem je buddhistický mnich, a proto se vydal na radu za ním. Ten ležel za chrámem před domkem svého pána a trochu podřimoval. "Hele," povídá mu bílý pes, "Byl jsem se mrknout do chrámu a vůbec tomu nerozumím. Mniši tam sedí na zemi celé hodiny, něco zpívají, pak zase jen tak sedí se zavřenýma očima, a já bych rád věděl, k čemu to všechno je." Starý pes se na něj podíval a odpověděl: "Ale to přece ví každý. Oni se prostě modlí a meditují." Bílý pes se na něj zvědavě podíval: "Modlí, meditují? A co to je?

"To úplně přesně nevím, ale myslím, že modlitba je taková jako prosba, aby se ostatní měli dobře. Mniši věří, že když si budou přát, aby se ostatní měli dobře, budou se mít dobře i oni, a dokonce i v příštím životě až se znovu narodí. A co je to ta meditace nevím, ale snad by to mohl vědět někdo, komu říkají Buddha," vysvětlil starý pes. "A kde najdu toho Buddhu?" optal se bílý pes. Jenže starý pes nevěděl a únavou z té dlouhé rozpravy usnul.

Bílý pes šel domů, ale umínil si, že toho Buddhu najde a pěkně se ho na všechno vyptá. Říkal si, že přece mniši jsou moudří, a když se modlí za druhé, aby se měli dobře, a věří, že se tak i oni budou mít dobře, tak by to mohl zkusit i on. Protože, co kdyby to pomohlo a měl se o něco lépe i on a nemusel věčně hledat něco na zub. Řekl si tedy, že se na to pěkně vyspí a zítra se vypraví hledat Buddhu.

Cesta do hlubin džungle 

Nazítří ráno, ještě před rozbřeskem, protože psi v noci příliš nespí, se bílý pes vydal na cestu. Šel dlouho a dlouho, přes hory a údolí, města a vesnice, přeplaval nespočet řek a přebloudil mnoho džunglí, ale Buddhu ne a ne najít. Nikdo nevěděl, kde Buddha žije. Jednoho dne, trmáceje se hustým a vlhkým porostem džungle, narazil na úzkou, klikatou stezku a vydal se po ní.

Za hodinku dorazil na malou mítinus obrovským starým stromem. Strom byl tak velký, že i kdyby se devět nebo dvanáct bílých psů chytilo zuby za ocásky, nedokázali by strom obejmout. Bylo by potřeba ještě nejméně dalších dvanácti, aby se první pes dokázal chytit posledního.

V kmeni stromu zela velká vykotlaná dutina a v ní žil starý mnich, riší. Meditoval si zde o samotě a o lidské hemžení a starosti se příliš nezajímal. Bilý pes nakoukl do temnoty a zeptal se: "Je prosím někdo doma? Jsem utrmácený k smrti a mám hlad a žízeň." Jenže z díry se neozval ani hlásek. Pes to zkusil znovu a tentokrát hlasitěji, protože jeho bystrý nos cítil někoho uvnitř: "Už celé měsíce marně hledám Buddhu. Jsem utahaný a mám hrozný hlad a žízeň. Je prosím někdo doma?"

Po chvíli se z hloubi stromu přece jen ozvalo šramocení a klidný hlas se zeptal: "Proč mě rušíš v meditaci? A proč hledáš Buddhu?" "Protože bych se rád naučil modlit a meditovat, abych tolik netrpěl a měl se trošku lépe. A taky, jak už jsem říkal, mám velký hlad," řekl už potřetí bílý pes. Konečně se v temnotě rozsvítilo malé světýlko a starý mnich se vyšoural ven. V ruce nesl velkou misku, jejíž obsah příjemně a lákavě voněl. Podal ji psovi, pak ještě přinesl vodu, posadil se vedle psa na zem a díval se jak hltavě jí a utišuje žízeň.

Když bílý pes dojedl, starý mnich stále seděl, mlčel a díval se na něj. Měl dlouhé bílé vlasy, z nichž mu vyčnívaly dlouhé lalůčky uší, dlouhý bílý vous, sporé, ale houževnaté tělo a pozoroval psa zpytavým, klidným a soustředěným pohledem. "Můžeš mi povědět, kde najdu Buddhu?" zeptal se po chvíli pes, když pochopil, že bez otázek se nic nedoví. Mnich se na psa laskavě podíval a řekl: "Mohu, ale bude lépe, když to zjistíš sám. Teď si odpočiň a zítra si o tom můžeme popovídat." S těmi slovy vstal a zmizel zpět v dutině stromu. Bílý pes se tedy stočil do klubíčka u paty mohutného stromu a pomyslel si, že se mnichovi odvděčí aspoň tím, že bude hlídat, aby se mu nic nenadálého nestalo. Protože byl ale opravdu unavený, usnul dříve, než to vůbec stačil domyslet.

Když ho ráno probudily první paprsky slunce, viděl, že mnich už sedí uprostřed mýtiny se zavřenýma očima a medituje. Neodvážil se jej vyrušit, a tak čekal, až mnich skončí a osloví ho sám. Po nějaké době starý mnich otevřel oči, podíval se na psa: "Přišel jsi, hladový a žíznící po poznání, hledajíc Buddhu. Jaký je důvod tvé touhy naučit se modlit a meditovat?" "Starý pes mi řekl, že se mniši modlí za dobro a štěstí pro jiné, protože díky tomu se i oni budou mít lépe v tomto a příštích životech. O meditaci nic nevím, ale myslím, že to je dobré, když to mniši dělají každý den. Jsou přece moudří," odpověděl bílý pes a dodal, "Byl bych vděčný, kdybys mi v tom mohl pomoci."

"To se jen tak říká mezi lidmi, že se mniši modlí za dobro a štěstí," odpověděl mnich. "Ve skutečnosti tomu tak není, protože moudrý mnich ví, že to není třeba. Dobro i zlo je v rovnováze, v harmonii. Proto, kdyby se mniši modlili, aby bylo víc dobra, muselo by to být vyváženo skrze více zla. To poučený mnich ví, a tudíž se modlí jen za trvalou harmonii, kde je všeho podle míry a všechno má své místo a čas. Modlitbou se mnich, stejně jako každý člověk, spojuje s vyšším já, s universem, které někteří nazývají bohem. Ten má harmonii na starost, neboť on sám je harmonií."

Bílý pes tomu, co starý mnich říkal, příliš nerozuměl. Jak by také mohl, byl jen zvířetem a nikdy taková slova neslyšel. Nerozumí tomu ani mnozí mniši a jiní lidé, přesto, že to již mnohokrát slyšeli. Nicméně si říkal, že když se mohou modlit lidé, proč by to nemohl zkusit i on a jen se ještě zeptal: "A co je to ta meditace?"

"Meditace je způsob jak ztišit a vyprázdnit mysl. Je to cvičení, skrze které je možné dosáhnout okamžiku, kdy nemyslíš na nic, ba dokonce ani na to, že nechceš na nic myslet. Tak je možné mysl vyprázdnit a uvolnit v ní místo, které může být naplněno vyšším Já, spojit se s ní v jedno a stát se osvíceným, Buddhou. Do nádoby plné včerejší vody už žádnou další nepřileješ. Stará voda musí být ze džbánu nejprve vylita, aby mohl být naplněn novou a čerstvou," odpověděl starý mnich.

Tomu bílý pes rozuměl, nebo si to aspoň myslel a nadšeně vyštěkl: "Tak já to tedy zkusím, jestli můžu. Co mám pro to udělat?" "Nedělej nic," odvětil mnich, "Medituj."

Blechy a tajemství karmy 

Pes se tedy natáhl ve stínu mohutného stromu na zelený pažit, zavřel oči a začal meditovat. A kupodivu se zdálo, že mu to jde velmi dobře, když v tom mu do ucha zabzučela moucha. Pes otevřel oči a marně po ní chňapl, pak zase oči zavřel a pokračoval v meditaci. Ale najednou ho něco kouslo a přinutilo podrbat. "Zatracené blechy, nedají pokoj, jak mám meditovat," zabručel v duchu nazlobeně, ale trpělivě se snažil dál. Tak to pokračovalo celý den, až to k večeru vzdal a řekl si, že to nechá na ráno, kdy nebude takové horko a hmyz a blechy snad budou ještě spát.

Vstal tedy brzy ráno a znovu se pokusil ponořit do meditace. Jenže všechno se opakovalo. Blechy, mouchy, moskyti a jiný hmyz nespali a neustále jej obtěžovali a rušili. Pes se ale jen tak lehce nevzdal a zkoušel to znovu a znovu, až uplynul týden, a pak další a další, jenže kýžený výsledek se nedostavil. Usoužený a otrávený přišel znovu za mnichem a rozmrzele pravil: "Ať dělám, co dělám, nějak to nejde. Mysl vyprázdním snadno, ale sotva to udělám, hned mě kousne nějaká ta blecha nebo moucha. Čím víc se snažím, tím je to horší. Musím se pořád drbat nebo ohánět ocasem a všechna moje snaha je tak zbytečná."

"Tvoje karma," pravil mnich, "Jsi smířen se svou karmou?" "To jsem nikdy nežral," odpověděl mrzutě pes, "Co to je?" "Máš jednu velkou výhodu oproti lidem, protože nejsi nadán lidskou myslí," odpověděl starý mnich a pokračoval, "Daří se ti proto snadno a rychle vyprázdnit svou psí mysl, ale protože nejsi smířen se svou karmou, obtěžuje tě hmyz. Karma je cesta, škola, nekonečný řetěz příčin a následků, zkoušek a příležitostí se něco nového naučit.

Tvoje karma je psí život. To znamená, že tvým úkolem je ochraňovat svého pána a střežit jeho majetek, protože jsi nadán bystrým sluchem, ostrým viděním a pronikavým čichem, mnohem více než on. Tvoje karma je služba lidem. Když jim sloužíš, naplňuješ svou karmu a oni se na oplátku o tebe starají, ošetřují tě a krmí a dávají ti vodu. Ty však chceš být něco víc, což je nakonec v pořádku, ale napřed bys měl zkusit pochopit, co je tvoje karma a smířit se s ní.

Lidská mysl je jiná. Pomáhá sice lidem chránit se před hmyzem, takže je mouchy a blechy nekoušou, ale na druhé straně je plná rušivých myšlenek a touhy po různých věcech, což jim brání meditovat a vyprázdnit mysl.

Každá žijící bytost má zkrátka své problémy, výhody a nevýhody, překážky, zkoušky a příležitosti. Tvůj život není lehčí ani těžší než život tvého pána, je zkrátka jen jiný. Když porozumíš své karmě a smíříš se s ní, přestane tě hmyz obtěžovat. Pak budeš moci v klidu meditovat a stát se osvíceným, stejně jako Buddha. Vede k tomu dlouhá a obtížná cesta, ale stojí to za to. Blažení ti, kteří kráčejí touto cestou, aby tak nakonec mohli ostatním přinášet světlo, které si zasloužili."

Návrat domů

Bílý pes ležel tiše vedle starého, moudrého mnicha a přemýšlel o tom, co slyšel. Potom řekl: "Nikdy jsem o těchto věcech neuvažoval. Byl jsem pošetilý, když jsem si myslel, že by můj psí život mohl být snadnější, šťastnější a lidštější, jen když se občas pomodlím anebo budu meditovat. Vrátím se domů a zkusím to jinak." 

"To je dobré rozhodnutí," řekl potěšeně starý mnich. "Něčí karma je modlit se a meditovat, jiný zase musí žít psí život. Obojí může být k prospěchu všem bytostem. Jdi v míru a děkuji mnohokrát, protože i já jsem se od tebe něco naučil."

Bílý pes pak šel rovnou zpátky do rodné vesnice a těšil se, až zase uvidí svého pána a potká staré přátele. Jeho mysl byla klidná a plná vděčnosti za moudrost a poznání, jichž se mu dostalo od starého mnicha.

Sotva vkročil do vrátek svého domu, slyšel, že se jeho pán zlobí a láteří, protože ztratil svůj klobouk a kvůli palčivému slunci nemůže jít pracovat na pole. Bílý pes se tedy rozběhl kolem domu a čenichal, až pánův klobouk nalezl. Uchopil jej do zubů a přinesl do domu. Jeho pán se nejdříve rozkřikl: "Kdes tak dlouho byl?" Pak ale uviděl v psově tlamě svůj klobouk a v jeho tváři se objevila radost. "No dobrá, dobrá," spokojeně zabručel a poškrábal psa za ušima. "Hodný pes. Musíš mít asi hlad, když ses tak dlouho toulal." A s těmito slovy šel do komory a přinesl psovi něco na zub.

Když se pes najedl, šel s pánem pást krávy a staral se, aby se nezatoulaly, a aby je divoká zvířata neohrožovala. Jeho pán se nestačil divit: "Takový to byl neposlušný pes. Pořád jen někde běhal s ostatními anebo spal a o nic se nestaral. Co najednou způsobilo tu změnu?" Bílý pes mu na to nemohl odpovědět, protože na rozdíl od moudrého mnicha, pán nerozuměl zvířecí řeči. Viděl však, že je pán spokojen, a proto jen přátelsky zavrtěl ocasem.

Pán tak viděl, že je mezi nimi porozumění, kterého si předtím nevšiml a to se mu líbílo. V duchu si řekl, jak má dobrého a chytrého psa a najednou mu začalo vadit, že je pes špinavý a plný blech. "Musím s tím něco udělat," pomyslel si. "Nechci se už dívat na to, jak to zvíře trpí." Naplnil sud vodou, psa pořádně vykoupal a zbavil jej blech a klíšťat.

Bílý pes měl radost, protože ho hmyz přestal trápit a on mohl v klidu meditovat. V noci tedy hlídal dům a přes den ve chvílích klidu uléhal u nohou svého pána, zavíral oči a meditoval. Není jisté, jestli nakonec dosáhl osvícení, ale kdo ví.